O bezejmenných bitvách a zakopaných slunečnicích

img_0876Staré pravidlo říká, že jenom málokdy najdeme to, co právě hledáme… ale to, co místo toho objevíme, bohatě vyváží případný rozdíl v položkách. Já toho dne – krom zelené turistické značky – v podstatě nehledala nic. Jenom jsem po mnoha letech konečně vylezla na nejvyšší kopec v kraji. Naposledy jsem tu byla jako dvanáctiletá s tátou. Tedy –byla… Z našeho výletu si bohužel pamatuji jen útržky, protože mě někde v polovině kopce bodl hmyzák, s jehož jedem nebylo moje tělo až tak kamarád. Táta mě celou cestu zpátky do města až na pohotovost napůl nesl, napůl vlekl  jako žok pilin. Nebyla jsem žádný drobeček, a tak se mu trénink s pytli cementu na nekonečné stavbě rodinného domu v tu chvíli vážně vyplatil.

Tentokrát jsem mu z vršku euforicky mávala, a i když už je dávno pozdě, byli jsme tam přece jenom spolu. Zabloudit jsem musela až pak cestou dolů, na druhé straně kopce, v nekonečných tunelech křovin na kraji lesa… Nakonec jsem se ale přece jenom vymotala na pěšinu a pak už se mi otevřel výhled na svažující se planinu a dál na šedomodrý obzor utopený v oparu.

Jít po té správné značce, nikdy bych sem nejspíš nedošla. Kdysi tu zuřila bitva. Jedna z mnoha, výjimečná kromě jiného i tím, že zaznamenaná. Kdoví, kolik jich nepozorováno proběhlo  kopcovitým krajem a kde všude mizely cesty lidí beze stopy. Jenomže já po cestě dolů planinou neřešila bitvy, prusko-rakouské války, terénní vlny ani jiná podružná témata. Prostě jsem jenom nemohla odtrhnout oči od těch kytek.

Z dálky vypadaly jako nějaký nový, zatím nepojmenovaný druh. Veliké žluté hlavy na kratičkých stoncích se mírně klonily ke straně. Nefoukal vítr, ale ony se přesto jemně pohupovaly. Připomínaly člověka po ramena zakopaného do země. Dost divný dojem.

Pak jsem přišla blíž a zjistila, že je to víc květů na jednom stonku… Že je to prostě jenom  slunečnice. Žádný nový druh. Žádná šokující genetická modifikace. Jediné, čím se liší od svých kolohnátích sester, je to, že ji tu před časem někdo, kdo se s tím moc nemaže, zavezl siláží. Co dalšího je pod povrchem, po němž právě šlapu? Tráva mi měkce uhýbala pod nohama, z nedaleké hrušně dunivě padaly velké, oblé plody. Možná i tohle byla odpověď. A možná potřebuju čas, abych líp rozuměla.

Dívala jsem se na ni, dlouho a potichu. Pak jsem snědla dvě menší hrušky. Porozumění se nedostavilo, zato se mi začalo chtít na záchod.

Jaké to asi bylo, v ten den, kdy přijel traktor s valníkem plným siláže? Musí to být pár dní, protože stopy po kolech nejsou v terénu patrné. Hádám, že tehdy nejspíš ještě nekvetla. Ještě to mohla vzdát a prostě si říct, že než bejt slunečnicí zaraženou po ramena do země, než být pro smích všem vysokým a štíhlým svého druhu… všem těm jásavým princeznám, které plny sebevědomí tančí ve větru svůj nekonečný menuet… Než tohle osamělé bytí pod kopcem, kde nejsou ani ploty, přes které by bylo možné načuhovat, jak už to tak slunečnice mívají ve zvyku… Kde není ani pole plné spolusester, jež by se usnesly, že než kvést pět centimetrů od země, to radši zůstat kompostem…

Než –

… Máloco zvládneme s elegancí a bez chyb na první pokus. Vyhraná bitva může navíc mít různou podobu. Někdy je to červený kříž na otlučené smaltované tabulce s nápisem Poxxxxovost. Malá, zpoloviny setřená turistická značka. Zelená, Bobe. Kdyby jako něco. A někdy žlutá kytka, která se prostě neptala a kvete. Pět centimetrů od země. Měsíc poté, co z pole plného těch správně vysokých, normovaných rostlin zbyly jen těžké, seschlé hlavy skloněné natrvalo k zemi… Kvete a září a dává potravu včelám.

Nepamatuju se, že bych kdy viděla krásnější slunečnici.

aaaaha

Reklamy
Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Komentáře nejsou povoleny.
  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 44,785 čtenářů
  • Rubriky

%d bloggers like this: