Čas světa za rohem

20597081_515589442116819_2078408287662625548_nOd jistého dne mi visí nad stolem dvoje hodiny. Ano, Lenoška má stůl, a to dokonce PSACÍ…! A stejně povětšinou úřaduje z postele… Hodiny jsem nejdřív měla samozřejmě, jak už to tak ve většině normálních domácností bývá, jedny. (Celý příspěvek…)

Reklamy

Bůh spánku I.

13631401_310240259318406_4621559104390034194_nČekej tiše, vždyť víš, že všechno bude

Zvadlé květiny zvednou hlavy, odřezané maso

Naroste zpět

Prázdnou chodbou se znovu rozezní

Ozvěna našich hlasů (Celý příspěvek…)

Z deníku Lenošky II aneb 2015 in review

IMG_20151125_004342Zatímco vánočním tikům odolávám poměrně úspěšně, bilanční hnutí konce roku mě ani letos nenechává úplně lhostejnou. Zčásti proto, že je co bilancovat… a poslední jemné kopnutí (s razancí a přesností ne zcela střízlivé obsluhy benzinové pumpy v Prostředních Kotěhůlkách těsně před zavíračkou) mi poskytl jako již tradičně WordPress automat. (Celý příspěvek…)

Do Pyšel

unnamed (1)Často věříme, že víme, proč co děláme. Zdá se nám, že přesně známe důvody svého počínání – a přece nevíme vůbec nic. A kdybychom věděli, těžko říct, jestli by to bylo v danou chvíli k něčemu dobré.

Když jsem se v neděli vydávala na cestu do Pyšel, nejela jsem tam proto, abych si otrhala poslední letošní rajčata (Celý příspěvek…)

Z deníku Lenošky

 

1Před několika měsíci jsme se – můj tehdejší zaměstnavatel a já – víceméně přátelsky dohodli, že půjdeme každý svou vlastní cestou. Vzhledem k tomu, že svým spádem tato dohoda až podezřele připomínalo náhlou příhodu břišní, byla jsem zpočátku na rozpacích,  jak s nabytou svobodou co nejlépe naložit. A také jsem se musela rozhodnout, je-li svoboda skutečně svobodou. Asi tři týdny trvalo, než jsem dospala nastřádaný deficit. A od té doby si to užívám.

Mimo jiné:

a) už se nebudím s nutkáním co nejdříve se zalogovat. Nemočím tak, abych stihla pauzu mezi načítáním dvou dokumentů. Přibývá dní, kdy potravu konzumuji vsedě. (Celý příspěvek…)

Postavme se k tomu čelem aneb 2014 in review

… musím říct, že pokud by nezaujatý pozorovatel soudil mimoní hemžení čistě podle publikační čilosti v uplynulých 12 měsících, musel by nabýt dojmu, že Mimoň usnul mimořádně tuhým ne zimním, ale celoročním spánkem. Přepočet na vlaky newyorské podzemky to moc nevylepší. (Řiká se tom EUFEMISMUS, vážení…).

O čem všem jsem mohla v roce se čtrnáctkou na konci psát a nepsala jsem? O loupání pomerančů. O výletech do antikvariátu, o cestách do nemocnic a z nemocnic, o vůni sedmikrás a o štípání dřeva. O rozchodech, zklamáních, nových začátcích, přibouchnutých dveřích (a polámaných nehtech), o Boudě budce a Kasperu Stillerovi, o kočkách, snech a odcházení. O sněhu, který nenapadl, o dalším – tentokrát vážně posledním stěhování, o černých svetrech a bledě modrých očích, o chuti rudého vína a taky o dnech tmy.

I o sobě. O tom, jak vidím tenhle svět, který je krásný i krutý i tehdy, když se zrovna nedívám. A tehdy možná ze všeho nejvíc. O tom, že i já jsem často… taková. Nechápající. Divná. Bezcitná. Raději trapná, nežli instantní.

Kéž bych to všechno dokázala letos dohnat. Psát. Žít. Přemýšlet. Sdílet. Věřit. Ano. Protože stále platí to staré dobré předsevzetí: nepřestanu věřit ve svou šťastnou hvězdu, i kdyby se nakonec ukázalo, že jsou to jen světla ujíždějícího autobusu. Ano. Tak o tom. Ze všeho nejvíc.

Here’s an excerpt:

A New York City subway train holds 1,200 people. This blog was viewed about 6,600 times in 2014. If it were a NYC subway train, it would take about 6 trips to carry that many people.

Click here to see the complete report.

O mlze, Agfě Lupex a kvetoucím bezu

...Ještě to leží na židli pár kroků ode mne. Hnědé, horečně lesklé desky. Další nalezenec. Vůně cizího osudu zamčená do starého, časem zhrublého a vysušeného papíru. Něco jako úsměv. Kroky pod oknem, ve chvíli, kdy se setmělo a lehounce, téměř nesměle mrholí do betonu i zpustlých zahrad. Staré album fotografií.

Začnu tím, co vím. Nezpochybnitelně, téměř hmatatelně.

Pohled první: Bylo jich šest, někdy sedm. (Celý příspěvek…)

O některých dnech, vyhraných sázkách a vůni lučních kopretin

/Martě N./

Některé dny jsou prosvícené zvláštním světlem, které – jak tak zalévá všechno nepopsatelným jasem – nevidíme a které pochopíme až v dlouhém, teskném ohlédnutí, s pachutí kradených bonbónů v ústech. Některé dny žijeme více, než v ty druhé. A pak přijdou ty třetí – a my to třeba konečně pochopíme.

Dívám se zpět a vidím sametovou, vpravdě nádhernou, sladce vonící broskev (Celý příspěvek…)

Do mlhy

Ale próóóč? Osazenstvo  autobusu zpozorní.

Všichni to kreslej! Klíma. Pudil. I Hnátová!

Matčina ruka znovu nekompromisně smázne čmáranici na okně. (Celý příspěvek…)

Nejen dnes, pane

Uklízím archivy, rekapituluju....

Korporátní blues

Psí voči. Vyšťavený úsměv: Uděláš to pro mě…?

Dokdy?

Včera to mělo bejt hotový.

Počítám. Porada, školení… taky bych mohla aspoň hoďku spát…

(Celý příspěvek…)

Jiný sever

Věděla jsem, že se můžu dovědět věci, které se mi nebudou líbit. Že člověk, který pátrá po kořenech riskuje deziluzi, a to ještě jenom v lepším případku. Věřím ale, že i sebehorší zprávy jsou lepší než mučivá nejistota.

V červnu letošního roku jsem podnikla cestu, která mi měla aspoň do jisté míry objasnit některé dosud temné stránky rodinné historie.

Nevypátrala jsem toho moc, ale cesta jako taková stála za to.

Jela jsem – jak jinak – opět na sever… A jak jinak, než s foťákem. (Celý příspěvek…)

Hlasité ticho

Hřbitov? Jo, na Mělnický. Sou tam dva, nejdřív starej a když pudete dál do polí, tak novej.

Tuhle informaci jsem dostala na kdoví kolikátý pokus.

Chápu, že navigovat cizince (rozuměj – přivandrovalce dle přízvuku zjevně vodněkud z Prahé) na hřbitov v půl osmý ráno není asi věc, kterou by místní běžně podstupovali.

Přesto mě zarazilo, jak málo lidí dokáže říct, kde se hřbitov vlastně nachází. (Mluvíme o Horních Beřkovicích, ne o metropoli rozkládající se na desítkách čtverečních kilometrů). (Celý příspěvek…)

Hřbitov Milovice

Troufám si říct, že za poslední roky jsem měla možnost vidět desítky hřbitovů. Co byste taky chtěli od člověka, který se rozhodne vyměnit  narozeninový  oběd v Ambiente za prohlídku motolského krematoria. Ambiente bude mít otevřeno pořád, a prohlídka byla výroční a nadto s výkladem pana ředitele. Vzhledem k tomu, že to byly moje narozeniny, rozmar mi prošel. To jen tak na okraj.

 

(Celý příspěvek…)

Doba ledová

Je desátého července. Znova sněží. Poslední fungující radiátor praskl včera.

Není kam utéct, všude je to stejné.

Loni touhle dobou se hádali na dovolené v Chorvatsku. Flirtovala s plavčíkem. On líbal sousedku. (Celý příspěvek…)

Zimní procházky

V podstatě je mi zima proti srsti – dokonce ani občasný slunční svit mě neobměkčí. Naopak jsem toho názoru, že slunce v zimě je podvod – svítí, ale nehřeje 😦

Přesto se nakonec vždycky nechám zlákat a s foťákem chodím po městě, dokud úplně promrzlá neodpadnu někde v kavárně a následně pak doma u „kamen“.

A tak to tedy vypadá… letos v zimě :

http://annabohaa.rajce.idnes.cz/Praha_v_zime_-_zima_v_Praze/

Český Brod

Jeden výlet za Prahu….

http://annabohaa.rajce.idnes.cz/Cesky_Brod/

Ztracené tváře

Na některé z nich už dávno nikdo nevzpomíná…

http://annabohaa.rajce.idnes.cz/lost/

Začala jsem je fotit více méně náhodně. Jako by náhoda existovala…! (Celý příspěvek…)

Všechno nej…

Stalo se to zase – jako každý rok 18. října.

Všechno nejlepší k Tvému svátku…. čtu v mobilu.

Nejmenuju se Lukáš.

Dokonce ani nejsem muž.

Vysvětlete to ale tetě Boženě….

  (Celý příspěvek…)

Insomnia

Většinou mlátila do stěny mezi byty botou po manželovi. Ječela. Psala udání majiteli činžáku. Teď stála na chodbě osobně, hlavu rozkvetlou natáčkami, sepraný župan zapnutý nakřivo.

Otevřeli jsme skoro hned, brácha čekal hlavního hosta večírku, a tak číhal u dveří. Přišlo mu jí líto.

„Copak, pani Veverková, taky nemůžete spát?“

9.21 PM

Nikdy nedoufala dál, než kam doletí právě vyfouknutý kouř.

Ví, že jí téměř zmizela z paměti… a kdyby… ale ne.

Musím být vždycky ta silnější?

Ptá se odrazu v popraskaném skle. Co to vlastně znamená?

(Celý příspěvek…)

Vyšehrad

… ve chvíli, kdy mě tramvaj č. 7 vysype na Výtoni, právě svítá. Vratislavovou ulicí vyjdu kopec… a temným jícnem Cihelné brány mířím přímo na Vyšehrad.

Chodím takhle, kdykoliv je to jen trochu možné, ideálně  každé ráno.

Už vím, kdy v okně husitské fary vytahují rolety a jakou melodií  zní víka popelnic před hotelem U Šemíka.

(Celý příspěvek…)

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45 920 čtenářů
  • Rubriky