O bezejmenných bitvách a zakopaných slunečnicích

img_0876Staré pravidlo říká, že jenom málokdy najdeme to, co právě hledáme… ale to, co místo toho objevíme, bohatě vyváží případný rozdíl v položkách. Já toho dne – krom zelené turistické značky – v podstatě nehledala nic. Jenom jsem po mnoha letech konečně vylezla na nejvyšší kopec v kraji. Naposledy jsem tu byla jako dvanáctiletá s tátou. Tedy –byla… Z našeho výletu si bohužel pamatuji jen útržky, protože mě někde v polovině kopce bodl hmyzák, s jehož jedem nebylo moje tělo až tak kamarád. Táta mě celou cestu zpátky do města až na pohotovost napůl nesl, napůl vlekl  jako žok pilin. Nebyla jsem žádný drobeček, a tak se mu trénink s pytli cementu na nekonečné stavbě rodinného domu v tu chvíli vážně vyplatil. (Celý příspěvek…)

Reklamy

Prší – celá verze

13631401_310240259318406_4621559104390034194_nMísto úvodu Tenhle text původně vycházel na přelomu let 2013 a 2014 na Mimoni v jedenácti pokračováních. Strukturu kapitol jsem zachovala, jen ho tu najdete v jednom bloku. Není to radostný čtení, a nikdy nebude. Ale jsem ráda, že je to venku. Nastává čas udělat místo novým textům, jiným slovům, a moc doufám, že i veselejšího rázu. Od doby první publikace se celá řada věcí změnila. Můj beta čtenář, „osoba blízká“, ten, kdo každou z kapitol četl jako první, v kuchyni, u vlastnoručně smontovaného stolu plného popela z cigaret, hrnků od kávy, stavebních nákresů a účtenek za naftu, už mi k textu neřekne nikdy nic. Kéž bych mohla za všechny otázky a připomínky ještě jednou poděkovat. Hedvičin předobraz jsem přestala hledat. Dávám jí volnost. Jim oběma. A doufám, že to stačí… 

(Celý příspěvek…)

Konec nylonového věku, guláš z divočáka a perzián

IMG_20130418_174821Jsou bytovky, ve kterých můžete bydlet celou řadu let, aniž byste o svých sousedech zjistili cokoliv bližšího. A jsou naopak takové, které barvitými příběhy doslova hýří, a nemyslím teď zcela nutně meeting místních drben před vietnamskou večerkou ani pravidelný pachový vzorek, který dorazí do vašeho bytu vždy přesně 4,5 minuty poté, co si soused při smažení bramboráků zapne digestoř. (Celý příspěvek…)

Já se tam vrátím aneb O zlaté náušnici a tátově chřipce

vodaNěkterá vítězství nakonec až tak moc vítězstvími nejsou. Může se taky celkem snadno stát, že prohrajeme tam, kde jsme vůbec nesoutěžili. A někdy platí, že není důležité nejen zúčastnit se, ale samotnou soutěž vůbec ve zdraví přežít. Nebo se aspoň neutopit.

Sytě tyrkysový plakát lákající na sobotní plaveckou soutěž v sousedním městě visel toho února snad na každé nástěnce naší školy. Chvíli jsem váhala, protože plavat jsem se naučila až na samém konci letních prázdnin, kdy bylo v  koupališti za vsí více kalu u dna než vody a v kakacích křovíčkách na stráni nad koupálkem už místo úchylů Vejvody a Hláska hřadoval podzim. (Celý příspěvek…)

O knoflících ke kabátu a čtení myšlenek

566639_4757094856772_1248692815_oPod štětcem tmy se otvírají cesty – celý den svítilo slunce a já čekala na stmívání a pomalu, pomaloučku se vypravovala do lékárny. Na nákupy. Pro pytel kočkolitu. Jako bych tušila, že teprve v onu hodinu mezi tmou číslo 87.Aq a prastarým odstínem, jenž pravidelně čpívá předvčerejším vínem (a proto raději ani žádný kód nemá a mít nebude) je ve vzduchu ta pravá inspirace. A to se potom dějou věci…!

Inspirace, díky níž i cynický tramvaják nakrátko porozumí řeči zvířat, popeláři se popadnou za ruce a radostně tančí za vozem, z nějž do rytmu jejich kroků vlají fáborky prázdných obalů od eidamu a másla (a kakaových sušenek)… a v obchodě, kam jste zašli překvapivě nakoupit, poznají beze slova, co potřebujete. (Celý příspěvek…)

Kung Pao František Peterka… aneb Probudit se doma

kung paoKdyž všichni odejdou, pavouci soukají magické sítě, jimž se žádný dreamcatcher hned tak nevyrovná. Ty nejdůležitější věci se dějou pokaždý, když nikdo není na dohled. Když osamí zahradní židle na verandě a vítr vyhání z popelníku šedavé vločky dávno studeného cigaretového popela, neviditelný měsíc stále couvá a kdesi pod smrčky se probudí první pták… třepotá se proklatě nízko nad velkými plochými kameny na dvoře olezlý psí ocásek. (Celý příspěvek…)

Ani nevíš

ani nevíšMožná, že každý anděl voní po letící labuti tak jako poprvé, když sepraným nebem pomalu lezly červánky. Tak nějak tenkrát. Řekli jsme si tehdy, že vítr v zatáčkách nočních ulic umí šeptat věci.. My tohle všechno přece věděli.

Když mi bylo šestnáct, páchala jsem sebevraždu nejmíň jednou za týden. Prakticky vzato by asi bylo přesnější říci, že jsem spíše zkoušela, co moje tělo všechno snese a vydrží, sekundárně pak šlo o zátěžové zkoušky rodičovské trpělivosti. (Celý příspěvek…)

Jak nenapsat báseň

...Vezmeš tužku a kus papíru – nejlépe takový, na který se psát vůbec nesmí. Vysvědčení, domovský list, stále platnou bankovku blíže neurčené výše.

Venku  tma časného jitra podobna kaviáru a pod tuhou na tom zakázaném papíře se svíjejí první slabiky. Mysli na vůni právě ulovených ryb. Mezi listy staré knihy vloženou kapří šupinu. (Celý příspěvek…)

Vysoko nad střechami

1005820_10202369657794265_795833315_nDoktor Vrána říká, že to mohlo být i horší. Měl jsem pacientku, která viděla v každém šupleti živého sviště. Víte co to je, když na vás odevšad čumí svišť? Doktor Vrána je kapacita. Tvrdí, že když to nebudu flákat, a každý ráno slupnu jednu bílou a dvě žlutý, všechno bude fajn. Žlutý jsou oválný, bílá dokulata. Je vlastně strašně snadný dostat se jim do spárů. Aspoň pro mě bylo.

Začalo to nevinně. U silnice kousek od Poděbrad jsem z jedoucího auta zahlídla v poli čápa. (Celý příspěvek…)

Jak víme –

Jak víme... Můžu se na něco zeptat? Chraptivý mužský hlas zaniká v rachotu přijíždějící soupravy.

Ovane mě… víno, špína, pach samoty.

Radši NE! (Celý příspěvek…)

O přejeté kočce, chemlonových trepkách a Rajském zátiší

Chraň tě ruka Páně, kladla mi na srdce máma, říct, že něco NEJÍŠ. Jakkoliv jsem své příbuzenstvo v plné šíři dostala šanci poznat a ocenit až pár let po tátově smrti a sociální kontakty mých rodičů se v době mého dětství omezovaly povětšinou na sporadické návštěvy u Špalkových a Miládky s Rudánkem, občas bylo přece jen zapotřebí oplatit tetě Anče její inspekční návštěvu, při níž teta stihla zjistit statistický koeficient děravých utěrek umně namíchaných do prádelníku mezi utěrky nové a nepropálené, (Celý příspěvek…)

O tajném kódu, lososu s rýží a snížečkách

readDostala jsem skvělou knížku. Následkem toho si na mou existenci vzpomnělo rekordní množství známých a kolegů, kteří by po mně ani nevzdechli, kdybych… si právě teď nechtěla prostě jenom v klidu číst. Možná se pletu, ale jsem čím dál tím víc přesvědčená, že do všech knížek, které stojí za to, pašuje jakýsi zlomyslný skřet tajný kód, radar, co vysílá signál všem kazisvětům, sotva tu knihu otevřeš: Haló, tady jsem – zavolej mi, chtěj něco vysvětlit, dohledat, zeptej se mě na cestu, mluv, mluv, mluv… a mňau, co třeba kapsička, nebyla by?

Daleko větší lapálie je ovšem s vařením. (Celý příspěvek…)

Jet na Boreč –

522919_4403865786266_333775532_nNěkdy stačí málo – zaměřit pohled na detail o dva milimetry vedle místa, kam jsme se dosud dívali. Otočit fotku o 180°. Zapnout všechny knoflíky u kabátu. Probudit se. Vědět, že je to jen sen. Nebojovat.  Zkusit ho pochopit – anebo aspoň vyluštit jako křížovku.

Nekoukej na to, bude se ti vo tom zdát, říkávala máma, když jsem ve skrovné porevoluční nabídce na ještě skrovnější hluboce předrevoluční telce (kterou naši koupili za peníze z pojistky za mou polámanou nohu) ladila nějaký ten horor. Jistěže měla pravdu. (Celý příspěvek…)

O Mojmírovi, bačkorách a loji

puntByl to ten typ restaurace, kde vám k pokrmu podají tak detailní informace, že pak, jak se tak propižláváte hovězím krkem na bylinkách, máte téměř pocit, že jste tu Stračenu s béžově hnědou ofinkou a mírně křivým levým rohem museli potkat osobně ještě předtím, než doputovala na oválný talíř z decentně zlaceného porcelánu. Byl to ten typ podniku, v němž se neservírují Stračeny, nýbrž kraví šlechtičny.

Přesto se to stalo. Ať jsem svou porci otáčela zprava doleva či naopak – bylo to tam. Tlustý. 😦

Malinký proužek tukové tkáně, která – jak pravil přivolaný číšník – je nezbytná pro zachování celé škály chutí (Celý příspěvek…)

O sběratelské vášni, Liberci a zeleném batohu

jizd_00001Když sbírat, tak sbírat, prohlásil táta a já se otráveně táhla za ním. Původně to byla vlastně docela legrace. Brouzdali jsme sem a tam a pilně koukali pod nohy. Po čase jsem z toho začínala šilhat. Bývaly totiž sotva vidět od země. Malé, hnědé… ne, polednice to kupodivu nebyly. Ani hříbky ne. (A ani to, co si teď myslíte ne!) Pohled upřeně sledující prostor pod nohama, krok-sun-krok… jsme s tátou pátrali po nádražních halách, nástupištích a peronech po lepenkových jízdenkách. S vyrudlým armádním tlumokem na zádech ovšem vypadal táta opravdu trochu jako zbloudilý houbař. (Celý příspěvek…)

O barvách černobílých fotek, Shirley Temple a kopretinách

stObálky zásadně otevírám na kratším konci – eliminuje se tím nebezpečí, že by obsah samovolně vypadl na podlahu. Z té, kterou jsem před časem našla založenou ve Slovenských hradech, tak jako tak téměř nemělo co vypadnout. Dopis uvnitř vydal na jednu malou stránku vytrženou z linkovaného sešitu. Nevíme, co máme, a nepochopíme to ani za mák, dokud to neztratíme… šeptal kdosi mezi řádky tátovým hlasem a já nechápavě zírala na pulzující kličky jeho písma dotčeného věkem a postupující chorobou.

Je ráno. Jdu podél řeky, odervané paže stvolů hrnou své nářky z břehů a v brance tmy se pootevře slovo šeptané stále dokola. (Celý příspěvek…)

O Kazimírovi, sublimaci a tlusté kočce

862206_10200390335272439_714411685_nZnám pár lidí chovajících hady. Želvu nádhernou. Papoušky velikosti malého psa. Pavouky, červy, podivné tvory, u nichž nezasvěcený pozorovatel často nemá jistotu, na kterém konci těla se nachází hlava zvířete. Líbí se mi. Jsou zajímaví, úžasní, zvláštní a netradiční. Líbí se mi, především pak proto, že je nemusím mít doma. Ještě tak psa či kočku, případně obojí zároveň, a to mi vlastně vždycky stačilo. Co se hlemýžďů nalovených na zahradě týká, nebyli určeni k chovu. Kdyby je bývala máma předčasně nevysypala zpět do lopuší, měli se stát předmětem dlouhodobého výzkumu. (Celý příspěvek…)

O střepech, přitažlivosti zemské a Ježíškovi

2013-02-19 09.44.00Těžko říct, zda existují dny vhodné pro domácí katastrofy. Zda jsou některé alespoň rámcově vhodnější než jiné. Kromě toho, že byl táta domácí kutil se sklonem přitahovat karamboly podobně, jako vzrostlá osamělá borovice přitahuje blesky, byl i sběratelem. A nesbíral jen pazourky, hliněné střepy a kusy brnění, na jejichž rubu se nakonec po očištění objevil malinkým písmem vyražený nápis  Závody Jana Švermy n. p.

Všechny jeho pokusy o založení unikátní sbírky stojí za vzpomínku, nicméně kauzu „skleník“ asi nepřekoná žádná.

Skleník nebyl žádné primitivní pařeniště pěstitele rajčat a okurek. I když v daném případě by to asi bývalo bylo mnohem užitečnější. (Celý příspěvek…)

Kambrium, ordovik, třetí řada a nepřečtené dopisy

letter1Nejlepší kousky se krčily vždycky ve třetí řadě a neřekla bych, že jediným důvodem byl nedostatek místa. Tvář knihovny nastavovala všechny ty Dickense, Tiché Dony, Psohlavce a Babičky. Mezi regály vládl mrtvolný klid stokrát přežvýkaných vět a frází, které dávno pozbyly smyslu. V řadě číslo dvě stála naskládána prakticky celá produkce edice Smaragd, a celá řada brožovaných knížek z per takových autorů jako byli I.M.Jedlička a V.P.Borovička, několik románů o lásce s beznadějně šťastným koncem (Celý příspěvek…)

O červeném telefonu, panu Novákovi a počítání ponožek

908880_10200485661575537_625105130_nOd samého rána, kdy jsem roztřesená mrazivým povětřím stoupala na Vyšehrad a v promrzlých prstech držela svou první (pardón, druhou) cigaretu, mě pronásleduje otázka. Umíme se ptát?

Na kůži večera kreslím nehtem stopu nedosněného snu, a odpověď nepřichází.   (Celý příspěvek…)

O větru v dubnu, straně 56 a hledání pokladů

...… stromy nám nic nevyprávějí, protože nerozumíme jejich řeči. Chystala jsem se vystoupat po schodech na Železniční most, větve lipek na nábřeží se chvěly ve studeném větru. Bylo to, jako by povědomý hlas uprostřed efektně nasvícené scény zřetelně, a přesto tiše deklamoval jakousi větu v jazyce, jemuž nerozumím: Ambapo ni wewe?

Při troše štěstí by se to dalo svést právě na ten vítr. Na vítr, na tisíciokou šálu z Marks and Spencer, na přetržený řetízek. (Celý příspěvek…)

O vůni nikotinu, logistice a Gustavu Freytagovi

.........Někdo má babičky dvě, někdo jen jednu, jiný naopak tři i více. Já babičku neměla. Ani mi nechyběla – měla jsem Miládku.

V kuchyni u Miládky, ve vilce za lovosickým viaduktem, kde žila s manželem Rudánkem a proměnlivě velkou smečkou na ulici posbíraných psisek, bylo vždycky dobře. Dokonce i tehdy, když jí došly cigarety (Celý příspěvek…)

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 45,113 čtenářů
  • Rubriky