O tajném kódu, lososu s rýží a snížečkách

readDostala jsem skvělou knížku. Následkem toho si na mou existenci vzpomnělo rekordní množství známých a kolegů, kteří by po mně ani nevzdechli, kdybych… si právě teď nechtěla prostě jenom v klidu číst. Možná se pletu, ale jsem čím dál tím víc přesvědčená, že do všech knížek, které stojí za to, pašuje jakýsi zlomyslný skřet tajný kód, radar, co vysílá signál všem kazisvětům, sotva tu knihu otevřeš: Haló, tady jsem – zavolej mi, chtěj něco vysvětlit, dohledat, zeptej se mě na cestu, mluv, mluv, mluv… a mňau, co třeba kapsička, nebyla by?

Daleko větší lapálie je ovšem s vařením. Read the full post »

Reklamy

Jet na Boreč –

522919_4403865786266_333775532_nNěkdy stačí málo – zaměřit pohled na detail o dva milimetry vedle místa, kam jsme se dosud dívali. Otočit fotku o 180°. Zapnout všechny knoflíky u kabátu. Probudit se. Vědět, že je to jen sen. Nebojovat.  Zkusit ho pochopit – anebo aspoň vyluštit jako křížovku.

Nekoukej na to, bude se ti vo tom zdát, říkávala máma, když jsem ve skrovné porevoluční nabídce na ještě skrovnější hluboce předrevoluční telce (kterou naši koupili za peníze z pojistky za mou polámanou nohu) ladila nějaký ten horor. Jistěže měla pravdu. Read the full post »

O Mojmírovi, bačkorách a loji

puntByl to ten typ restaurace, kde vám k pokrmu podají tak detailní informace, že pak, jak se tak propižláváte hovězím krkem na bylinkách, máte téměř pocit, že jste tu Stračenu s béžově hnědou ofinkou a mírně křivým levým rohem museli potkat osobně ještě předtím, než doputovala na oválný talíř z decentně zlaceného porcelánu. Byl to ten typ podniku, v němž se neservírují Stračeny, nýbrž kraví šlechtičny.

Přesto se to stalo. Ať jsem svou porci otáčela zprava doleva či naopak – bylo to tam. Tlustý. 😦

Malinký proužek tukové tkáně, která – jak pravil přivolaný číšník – je nezbytná pro zachování celé škály chutí Read the full post »

Dívka s citróny V.

VNemůže spát. Zapletená do záclony, co už několik měsíců vysílá své „S.O.S. vyprat“ stojí u okna a třese se chladem. Svítání bere nebe sovám, napadne ji. Sovu viděla naposledy v ZOO, to jí bylo o dvě desítky let míň. Ne, nemůže, ona nechce. Ona se pořád ještě strašně bojí usnout.

Sesutá do křesla zapaluje svou první dnešní cigaretu. Po několika dnech, možná týdnech otevírá znovu deník. Slova se sypou z tenkých šedých řádků, ve spáncích cítí tlak, jako by se jí tlačila zpět do hlavy… všechna ta písmena kdovíproč nikdy neproměněná ve zvuk lidského hlasu. Read the full post »

O týden starých novinách, avokádu a Heleně

vlhká místa„Hodně lidí v tomhle ohledu nerozumí srandě. Když někomu bez ptaní vymáčknete uhra, chápou to jako překročení mezí.“

Tak tohle je Helena Memelová. Hlavní postava románu Vlhká místa. Budeme-li číst její zpověď jako prostý popis událostí, vyvolá nejspíš rozporuplné pocity. Čtenáře navyklého na učesané popisy krásné literatury může pohoršit – dost možná i znechutit (přiznám se, najdou se tu pasáže, u nichž jsem si říkala, že tohle je přesně ta kniha, díky níž by bývala konečně moje máma dosáhla svého s větou „Při jídle se nečte.“ Read the full post »

O sběratelské vášni, Liberci a zeleném batohu

jizd_00001Když sbírat, tak sbírat, prohlásil táta a já se otráveně táhla za ním. Původně to byla vlastně docela legrace. Brouzdali jsme sem a tam a pilně koukali pod nohy. Po čase jsem z toho začínala šilhat. Bývaly totiž sotva vidět od země. Malé, hnědé… ne, polednice to kupodivu nebyly. Ani hříbky ne. (A ani to, co si teď myslíte ne!) Pohled upřeně sledující prostor pod nohama, krok-sun-krok… jsme s tátou pátrali po nádražních halách, nástupištích a peronech po lepenkových jízdenkách. S vyrudlým armádním tlumokem na zádech ovšem vypadal táta opravdu trochu jako zbloudilý houbař. Read the full post »

O barvách černobílých fotek, Shirley Temple a kopretinách

stObálky zásadně otevírám na kratším konci – eliminuje se tím nebezpečí, že by obsah samovolně vypadl na podlahu. Z té, kterou jsem před časem našla založenou ve Slovenských hradech, tak jako tak téměř nemělo co vypadnout. Dopis uvnitř vydal na jednu malou stránku vytrženou z linkovaného sešitu. Nevíme, co máme, a nepochopíme to ani za mák, dokud to neztratíme… šeptal kdosi mezi řádky tátovým hlasem a já nechápavě zírala na pulzující kličky jeho písma dotčeného věkem a postupující chorobou.

Je ráno. Jdu podél řeky, odervané paže stvolů hrnou své nářky z břehů a v brance tmy se pootevře slovo šeptané stále dokola. Read the full post »

Haruki Murakami – Sputnik, má láska (aneb O čtení pod lavicí, nočním vlaku a přijímacím listu)

listKam jen moje paměť sahá, romány o lásce mě vždycky štvaly. Bylo na nich cosi podezřelého. Možná ty konce. Příliš vyhřebelcovaní hrdinové. Předvídatelnost. Rovná asfaltka, na kterou sice občas jemně zaprší, ale jinak je vše hladké, bezchybně naprogramované a sterilní. A objeví-li se snad rozervaná skála, to si pište, že bude autorem předem důkladně dezinfikovaná. Ale třeba je to všechno jinak. Read the full post »

O Kazimírovi, sublimaci a tlusté kočce

862206_10200390335272439_714411685_nZnám pár lidí chovajících hady. Želvu nádhernou. Papoušky velikosti malého psa. Pavouky, červy, podivné tvory, u nichž nezasvěcený pozorovatel často nemá jistotu, na kterém konci těla se nachází hlava zvířete. Líbí se mi. Jsou zajímaví, úžasní, zvláštní a netradiční. Líbí se mi, především pak proto, že je nemusím mít doma. Ještě tak psa či kočku, případně obojí zároveň, a to mi vlastně vždycky stačilo. Co se hlemýžďů nalovených na zahradě týká, nebyli určeni k chovu. Kdyby je bývala máma předčasně nevysypala zpět do lopuší, měli se stát předmětem dlouhodobého výzkumu. Read the full post »

Dívka s citróny IV.

907635_10200492735912391_2123543654_nŘekni mi – co nás nutí často přistupovat ke slovům poslepu, především pak tam, kde bychom možná měli mít právě otevřené oči…? Závratný moment, kdy projedeš křižovatku na červenou – a bez dívání. Ta chvíle, kdy vstaneš, a jdeš už zas  zavřít skříň. Tu blbou, trapnou skříň, humpolácký kus prostoru vražený do hlubin zdi. Jako by se ti vysmívala – nemáš šanci se jí zbavit, vestavěnou skříň prostě neodstěhuješ. Read the full post »

O střepech, přitažlivosti zemské a Ježíškovi

2013-02-19 09.44.00Těžko říct, zda existují dny vhodné pro domácí katastrofy. Zda jsou některé alespoň rámcově vhodnější než jiné. Kromě toho, že byl táta domácí kutil se sklonem přitahovat karamboly podobně, jako vzrostlá osamělá borovice přitahuje blesky, byl i sběratelem. A nesbíral jen pazourky, hliněné střepy a kusy brnění, na jejichž rubu se nakonec po očištění objevil malinkým písmem vyražený nápis  Závody Jana Švermy n. p.

Všechny jeho pokusy o založení unikátní sbírky stojí za vzpomínku, nicméně kauzu „skleník“ asi nepřekoná žádná.

Skleník nebyl žádné primitivní pařeniště pěstitele rajčat a okurek. I když v daném případě by to asi bývalo bylo mnohem užitečnější. Read the full post »

Oběti zvrácených aneb Gulliverovy cesty, buk a kniha z krabice od banánů

911356_10200512739252462_2094393024_nLežela v hromadě různorodých svazků v krabici od banánů. Já vím, co jsem si slíbila: žádné knihy navíc. Jenže. Původně jsem si jela pro Gulliverovy cesty. Ty neredukované, verzi vydanou před oběma světovými válkami, všechny tři díly nahuštěné do jediného svazku. Tak nějak jsem najednou potřebovala vědět, jak to doopravdy bylo s Liliputy a těmi ostatními. Read the full post »

Kambrium, ordovik, třetí řada a nepřečtené dopisy

letter1Nejlepší kousky se krčily vždycky ve třetí řadě a neřekla bych, že jediným důvodem byl nedostatek místa. Tvář knihovny nastavovala všechny ty Dickense, Tiché Dony, Psohlavce a Babičky. Mezi regály vládl mrtvolný klid stokrát přežvýkaných vět a frází, které dávno pozbyly smyslu. V řadě číslo dvě stála naskládána prakticky celá produkce edice Smaragd, a celá řada brožovaných knížek z per takových autorů jako byli I.M.Jedlička a V.P.Borovička, několik románů o lásce s beznadějně šťastným koncem Read the full post »

O červeném telefonu, panu Novákovi a počítání ponožek

908880_10200485661575537_625105130_nOd samého rána, kdy jsem roztřesená mrazivým povětřím stoupala na Vyšehrad a v promrzlých prstech držela svou první (pardón, druhou) cigaretu, mě pronásleduje otázka. Umíme se ptát?

Na kůži večera kreslím nehtem stopu nedosněného snu, a odpověď nepřichází.   Read the full post »

O větru v dubnu, straně 56 a hledání pokladů

...… stromy nám nic nevyprávějí, protože nerozumíme jejich řeči. Chystala jsem se vystoupat po schodech na Železniční most, větve lipek na nábřeží se chvěly ve studeném větru. Bylo to, jako by povědomý hlas uprostřed efektně nasvícené scény zřetelně, a přesto tiše deklamoval jakousi větu v jazyce, jemuž nerozumím: Ambapo ni wewe?

Při troše štěstí by se to dalo svést právě na ten vítr. Na vítr, na tisíciokou šálu z Marks and Spencer, na přetržený řetízek. Read the full post »

O vůni nikotinu, logistice a Gustavu Freytagovi

.........Někdo má babičky dvě, někdo jen jednu, jiný naopak tři i více. Já babičku neměla. Ani mi nechyběla – měla jsem Miládku.

V kuchyni u Miládky, ve vilce za lovosickým viaduktem, kde žila s manželem Rudánkem a proměnlivě velkou smečkou na ulici posbíraných psisek, bylo vždycky dobře. Dokonce i tehdy, když jí došly cigarety Read the full post »

O bílých brambořících, čertovském ocasu a věčném kalendáři

1005820_10202369657794265_795833315_nAž příště – někde, snad ani ne doma – otevřeš starou skříň, dosedneš na židli, ramenem pootevřeš dveře, za nimiž se možná něco chystá… zkus chytit tu vůni starých večerů. Možná ti bude připadat, že cítíš kandované pomeranče. Prach. Něco sladkého. Suchou dlaň, která sevřela tvou ruku ve chvíli, kdy v nedalekém lese třeskl výstřel. Něco hořkého. Benzín. Možná tohle všechno dohromady. Read the full post »

O nočních můrách, švestkové modři a zácloně v kuchyni

....Některé noční můry se zjevují potřísněny krví předchozích obětí, dech jim páchne jako roky nečištěný záchod a z kapsy kouká škrtidlo. Další si libují v tom, jak vám v té nejméně vhodné chvíli ušmiknou zapínání u kalhot a nechají je uprostřed celofiremního meetingu spadnout ke kotníkům. A ty úplně nejpříšernější jsou ze sladce růžového akrylu, opatřeny hnusnými kulatými, věčně se rozpínajícími knoflíky doprovázeny vyčítavou otázkou A proč nenosíš ten svetr, co jsem ti upletla k vánocům?

Já vím. Mohlo být i hůř. Read the full post »

O třešních, běhu v protisměru a Adamovi

............Někdy stačí málo a člověk si vzpomene. Někdy se objeví jen povědomá křivka obzoru, krajina ne nepodobná ležícímu ženskému tělu, šedomodrý opar nad kopci – a ty už víš. A někdy musíš dojít až pod ten kopec, kde nakonec namísto oparu čekají dvě ošátkované báby – jedna těstovitě kyprá, druhá snědá a vysušená jako makrela – prodávající na provizorním stolku krvavě červené třešně, aby vzpomínka vykoukla zpoza rohu. A jindy to chvíli trvá. Read the full post »

O trati číslo 087, mávání vlakům a šišaté kočce

........Myslím na zvláštní vůni ranních nádraží. Na slepé koleje, kde podobny unaveným krokodýlům pospávají šedé tuby odstavených vlaků. Z vystydlých sedaček tlačíš dlaní ven příběhy těch, co tudy prošli, pohledy z oken do pohyblivé tmy, starosti, vrásky, úsměvy a těšení. Při dosednutí ta unavená koženka odfoukne – jako by řekla  Je to dávno. Read the full post »

Meditující kosatce, zemská gravitace a jedno velmi speciální loučení

........Nejdřív jsem si myslela, že je to prostě jen spam. Takový ten podivně poskládaný, zpola nesmyslný text, záhadně navázaný na kontakty z e-mailové schránky, jaké občas asi dostane každý. Pak se slova začala skládat do děsivé, velmi adresné věty.

It saddens me deeply to send this email message. Read the full post »

O muži na nikam nevedoucí silnici, cestě šestnáctkou a Čekání na barbary

Čekání na barbary - česká verzePěší chůze má jednu fatální nevýhodu – nedá se při ní číst. Tedy, dá, ale zlomeniny se poměrně dlouho hojí. A tak se pokaždé, když uchvátím neodolatelný úlovek v některém ze svých oblíbených antikvariátů, musím rozhodnout, zda půjdu pěšky… anebo… ano, a nebo.

Knihu Čekání na barbary jsem četla prvně v roce 2004… a pamatuji si z ní právě jen tu větu – Mám cosi přímo před očima, a přesto to nevidím.   Read the full post »

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 46 021 čtenářů
  • Rubriky