Jakkoliv jsem své příbuzenstvo v plné šíři dostala šanci poznat a ocenit až pár let po tátově smrti a sociální kontakty mých rodičů se v době mého dětství omezovaly povětšinou na sporadické návštěvy u Špalkových a Miládky s Rudánkem, občas bylo přece jen zapotřebí oplatit tetě Anče její inspekční návštěvu, při níž teta stihla zjistit statistický koeficient děravých utěrek umně namíchaných do prádelníku mezi utěrky nové a nepropálené, (Celý příspěvek…)

Když sbírat, tak sbírat, prohlásil táta a já se otráveně táhla za ním. Původně to byla vlastně docela legrace. Brouzdali jsme sem a tam a pilně koukali pod nohy. Po čase jsem z toho začínala šilhat. Bývaly totiž sotva vidět od země. Malé, hnědé… ne, polednice to kupodivu nebyly. Ani hříbky ne. (A ani to, co si teď myslíte ne!) Pohled upřeně sledující prostor pod nohama, krok-sun-krok… jsme s tátou pátrali po nádražních halách, nástupištích a peronech po lepenkových jízdenkách. S vyrudlým armádním tlumokem na zádech ovšem vypadal táta opravdu trochu jako zbloudilý houbař. (Celý příspěvek…)

Znám pár lidí chovajících hady. Želvu nádhernou. Papoušky velikosti malého psa. Pavouky, červy, podivné tvory, u nichž nezasvěcený pozorovatel často nemá jistotu, na kterém konci těla se nachází hlava zvířete. Líbí se mi. Jsou zajímaví, úžasní, zvláštní a netradiční. Líbí se mi, především pak proto, že je nemusím mít doma. Ještě tak psa či kočku, případně obojí zároveň, a to mi vlastně vždycky stačilo. Co se hlemýžďů nalovených na zahradě týká, nebyli určeni k chovu. Kdyby je bývala máma předčasně nevysypala zpět do lopuší, měli se stát předmětem dlouhodobého výzkumu. (Celý příspěvek…)

Těžko říct, zda existují dny vhodné pro domácí katastrofy. Zda jsou některé alespoň rámcově vhodnější než jiné. Kromě toho, že byl táta domácí kutil se sklonem přitahovat karamboly podobně, jako vzrostlá osamělá borovice přitahuje blesky, byl i sběratelem. A nesbíral jen pazourky, hliněné střepy a kusy brnění, na jejichž rubu se nakonec po očištění objevil malinkým písmem vyražený nápis  Závody Jana Švermy n. p.

Všechny jeho pokusy o založení unikátní sbírky stojí za vzpomínku, nicméně kauzu „skleník“ asi nepřekoná žádná.

Skleník nebyl žádné primitivní pařeniště pěstitele rajčat a okurek. I když v daném případě by to asi bývalo bylo mnohem užitečnější. (Celý příspěvek…)

Nejlepší kousky se krčily vždycky ve třetí řadě a neřekla bych, že jediným důvodem byl nedostatek místa. Tvář knihovny nastavovala všechny ty Dickense, Tiché Dony, Psohlavce a Babičky. Mezi regály vládl mrtvolný klid stokrát přežvýkaných vět a frází, které dávno pozbyly smyslu. V řadě číslo dvě stála naskládána prakticky celá produkce edice Smaragd, a celá řada brožovaných knížek z per takových autorů jako byli I.M.Jedlička a V.P.Borovička, několik románů o lásce s beznadějně šťastným koncem (Celý příspěvek…)

… stromy nám nic nevyprávějí, protože nerozumíme jejich řeči. Chystala jsem se vystoupat po schodech na Železniční most, větve lipek na nábřeží se chvěly ve studeném větru. Bylo to, jako by povědomý hlas uprostřed efektně nasvícené scény zřetelně, a přesto tiše deklamoval jakousi větu v jazyce, jemuž nerozumím: Ambapo ni wewe?

Při troše štěstí by se to dalo svést právě na ten vítr. Na vítr, na tisíciokou šálu z Marks and Spencer, na přetržený řetízek. (Celý příspěvek…)

Některé noční můry se zjevují potřísněny krví předchozích obětí, dech jim páchne jako roky nečištěný záchod a z kapsy kouká škrtidlo. Další si libují v tom, jak vám v té nejméně vhodné chvíli ušmiknou zapínání u kalhot a nechají je uprostřed celofiremního meetingu spadnout ke kotníkům. A ty úplně nejpříšernější jsou ze sladce růžového akrylu, opatřeny hnusnými kulatými, věčně se rozpínajícími knoflíky doprovázeny vyčítavou otázkou A proč nenosíš ten svetr, co jsem ti upletla k vánocům?

Já vím. Mohlo být i hůř. (Celý příspěvek…)

Někdy stačí málo a člověk si vzpomene. Někdy se objeví jen povědomá křivka obzoru, krajina ne nepodobná ležícímu ženskému tělu, šedomodrý opar nad kopci – a ty už víš. A někdy musíš dojít až pod ten kopec, kde nakonec namísto oparu čekají dvě ošátkované báby – jedna těstovitě kyprá, druhá snědá a vysušená jako makrela – prodávající na provizorním stolku krvavě červené třešně, aby vzpomínka vykoukla zpoza rohu. A jindy to chvíli trvá. (Celý příspěvek…)

Dívám se do tmy a nevěřím, že TAM nejsi. V dávno již studené kávě plave smítko, muška nebo snad osudové znamení. Převěsila jsem všechny obrázky, některé nyní číhají za rohem vzhůru nohama a já konečně tuším, co mi chtěly říct.

Nevěřit nestačí.

Ta posedlost hebkou srstí – jedno, zda koček, králíků či skřítků. (Celý příspěvek…)

Ještě tak před měsícem bych se bývala byla schopná vsadit o cisternu piva, že slovo „displej“ nemůže být ženského rodu. A ještě dnes ráno jsem se domnívala, že ve starožitné dóze z tmavomodrého skla je zásoba čajových svíček aspoň na týden dopředu. Což o to, svíčky jsou. Jenže nehoří. Ani jedna!

Skrze sklo není vidět nic, jen stíny. Je slyšet pouze tiché přesýpání oblých kusů parafínu obalených tenkou hliníkovou slupkou. (Celý příspěvek…)

Přej si něco pořádnýho, říkali mi, když jsem si k vánocům, k narozeninám, při každé myslitelné příležitosti přála černý tulipán. A tak jsem pokaždé přihodila obligátní blok a fixky… a dál vskrytu duše prahla po neexistujícím černém tulipánu.

Vždycky jsem měla fatální slabost pro černou barvu. Naopak jsem nesnášela červenou, do níž mě oblékali prvních deset let. Před další potupou mě spasilo jen to, že jsem dorostla do velikostí, při jejichž vyslovení prodavačky v dětském oddělení pohoršeně pozvedaly obočí. (Celý příspěvek…)

Před několika dny jsem potřebovala Surgam. Poměrně urgentně. V šuplíku, kde tohle nedostatkové zboží skladuju, jsem ovšem našla jen dávno nepružící pružné obinadlo –  čímžto se kolem mne lehce mihla svůdná myšlenka, že pokud mě ten hnusný zub nepřestane bolet, pořád ještě se můžu kvalitně obinadlově oběsit (omyl: nemůžu. Neumím uvázat smyčku a těžko s podobným přáním budu obcházet sousedy). (Celý příspěvek…)

V předchozím příspěvku jsem se pozastavila nad tím, že kočka zachvácená panikou z nemožnosti vyprostit se ze škvíry mezi zdí a překližkou ani necekla (a pokud snad ano, nebylo to slyšet), ale… je ticho vždycky totéž jako mlčení?

Zážitek, který mi to připomnělo, se týká „mého“ posledního, třetího, zrzavého úchyla. Narazila jsem na něj pár let po příhodě v parku. (Celý příspěvek…)

Velká porcelánová mísa ne a ne zajet do horní poličky. Setrvale do čehosi narážela.

Překonala jsem se a vyšplhala na židli. Chvíli to sice vypadalo bledě (má roztřesená kolena naštěstí viděla jen kočka, a ta si myslí svoje, ale nekomentuje), ale povedlo se: z nejzazších pozic jsem vylovila starou zavařovací sklenici. Prázdnou. Musela v bytě zůstat ještě po předchozích nájemnících.

V tu chvíli mi v paměti vyplula dávno zapomenutá věta… Nechceš ňáký fazolky?  (Celý příspěvek…)

Mělo pršet celý den. Ale nepršelo. Nepršelo ani v noci – v noci lilo. Ta vlhkost ve vzduchu mi něčím připomněla staré domy v Sydney. Nikdy nevyschnou docela. Vždycky budou vonět tmavě zelenou, secesní vůní něčeho, co, jakkoliv máme na dosah, nikdy nemůžeme uchopit.

A kartičku máte? Zeptala se zdravotní sestra v do bleda seprané uniformě. Potřásla odbarvenou hlavou, vypadala celá, jako by ji někdo příliš dlouho máčel v SAVU.

Kartičku?

Nechápavě jsem jí podstrčila pod nos občanku – Nic jinýho nemám. (Celý příspěvek…)

Dva předchozí texty se mírně škodolibě trefovaly do úchylek těch druhých. V zájmu zachování (iluze) harmonie je na čase zamířit do vlastních řad. Když se tak zamyslím nad souborem vlastních úchylek, najednou ani nevím, kterou vybrat dřív.

Pro méně trpělivé čtenáře – o čem to NEBUDE: vážně nemám sklon provozovat sex v převlékacích kabinkách kteréhokoliv módního řetězce. Nadto jediným butikem, (Celý příspěvek…)

Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, svět mého dětství se podivíny, úchyly a blázny jen hemžil. Občas jsem se mezi nimi skoro ztratila a dost často si vlastně připadala jako ryba ve vodě.

Kromě zážitků s podivnými pány v  prostředcích hromadné dopravy i jinde (…) jsem v těch časech doslova  žila bizarními sázkami. (Celý příspěvek…)

Svět je plnej úchylů, vtloukali mi rodiče od mala do hlavy, a jakkoliv většinou nemívali pravdu, v tomhle se nemýlili. Nevím, kolik pánů s baloňákem velkoryse dokořán potkala za svůj život moje máma v parcích těch mnoha měst a městeček, kde za celý svůj život stihla bydlet, ale mně se celkem dařilo. A nejenom v parcích. (Celý příspěvek…)