O bezejmenných bitvách a zakopaných slunečnicích

img_0876Staré pravidlo říká, že jenom málokdy najdeme to, co právě hledáme… ale to, co místo toho objevíme, bohatě vyváží případný rozdíl v položkách. Já toho dne – krom zelené turistické značky – v podstatě nehledala nic. Jenom jsem po mnoha letech konečně vylezla na nejvyšší kopec v kraji. Naposledy jsem tu byla jako dvanáctiletá s tátou. Tedy –byla… Z našeho výletu si bohužel pamatuji jen útržky, protože mě někde v polovině kopce bodl hmyzák, s jehož jedem nebylo moje tělo až tak kamarád. Táta mě celou cestu zpátky do města až na pohotovost napůl nesl, napůl vlekl  jako žok pilin. Nebyla jsem žádný drobeček, a tak se mu trénink s pytli cementu na nekonečné stavbě rodinného domu v tu chvíli vážně vyplatil. (Celý příspěvek…)

Reklamy

Z deníku Lenošky II aneb 2015 in review

IMG_20151125_004342Zatímco vánočním tikům odolávám poměrně úspěšně, bilanční hnutí konce roku mě ani letos nenechává úplně lhostejnou. Zčásti proto, že je co bilancovat… a poslední jemné kopnutí (s razancí a přesností ne zcela střízlivé obsluhy benzinové pumpy v Prostředních Kotěhůlkách těsně před zavíračkou) mi poskytl jako již tradičně WordPress automat. (Celý příspěvek…)

Do Pyšel

unnamed (1)Často věříme, že víme, proč co děláme. Zdá se nám, že přesně známe důvody svého počínání – a přece nevíme vůbec nic. A kdybychom věděli, těžko říct, jestli by to bylo v danou chvíli k něčemu dobré.

Když jsem se v neděli vydávala na cestu do Pyšel, nejela jsem tam proto, abych si otrhala poslední letošní rajčata (Celý příspěvek…)

Z deníku Lenošky

 

1Před několika měsíci jsme se – můj tehdejší zaměstnavatel a já – víceméně přátelsky dohodli, že půjdeme každý svou vlastní cestou. Vzhledem k tomu, že svým spádem tato dohoda až podezřele připomínalo náhlou příhodu břišní, byla jsem zpočátku na rozpacích,  jak s nabytou svobodou co nejlépe naložit. A také jsem se musela rozhodnout, je-li svoboda skutečně svobodou. Asi tři týdny trvalo, než jsem dospala nastřádaný deficit. A od té doby si to užívám.

Mimo jiné:

a) už se nebudím s nutkáním co nejdříve se zalogovat. Nemočím tak, abych stihla pauzu mezi načítáním dvou dokumentů. Přibývá dní, kdy potravu konzumuji vsedě. (Celý příspěvek…)

Postavme se k tomu čelem aneb 2014 in review

… musím říct, že pokud by nezaujatý pozorovatel soudil mimoní hemžení čistě podle publikační čilosti v uplynulých 12 měsících, musel by nabýt dojmu, že Mimoň usnul mimořádně tuhým ne zimním, ale celoročním spánkem. Přepočet na vlaky newyorské podzemky to moc nevylepší. (Řiká se tom EUFEMISMUS, vážení…).

O čem všem jsem mohla v roce se čtrnáctkou na konci psát a nepsala jsem? O loupání pomerančů. O výletech do antikvariátu, o cestách do nemocnic a z nemocnic, o vůni sedmikrás a o štípání dřeva. O rozchodech, zklamáních, nových začátcích, přibouchnutých dveřích (a polámaných nehtech), o Boudě budce a Kasperu Stillerovi, o kočkách, snech a odcházení. O sněhu, který nenapadl, o dalším – tentokrát vážně posledním stěhování, o černých svetrech a bledě modrých očích, o chuti rudého vína a taky o dnech tmy.

I o sobě. O tom, jak vidím tenhle svět, který je krásný i krutý i tehdy, když se zrovna nedívám. A tehdy možná ze všeho nejvíc. O tom, že i já jsem často… taková. Nechápající. Divná. Bezcitná. Raději trapná, nežli instantní.

Kéž bych to všechno dokázala letos dohnat. Psát. Žít. Přemýšlet. Sdílet. Věřit. Ano. Protože stále platí to staré dobré předsevzetí: nepřestanu věřit ve svou šťastnou hvězdu, i kdyby se nakonec ukázalo, že jsou to jen světla ujíždějícího autobusu. Ano. Tak o tom. Ze všeho nejvíc.

Here’s an excerpt:

A New York City subway train holds 1,200 people. This blog was viewed about 6,600 times in 2014. If it were a NYC subway train, it would take about 6 trips to carry that many people.

Click here to see the complete report.

O knoflících ke kabátu a čtení myšlenek

566639_4757094856772_1248692815_oPod štětcem tmy se otvírají cesty – celý den svítilo slunce a já čekala na stmívání a pomalu, pomaloučku se vypravovala do lékárny. Na nákupy. Pro pytel kočkolitu. Jako bych tušila, že teprve v onu hodinu mezi tmou číslo 87.Aq a prastarým odstínem, jenž pravidelně čpívá předvčerejším vínem (a proto raději ani žádný kód nemá a mít nebude) je ve vzduchu ta pravá inspirace. A to se potom dějou věci…!

Inspirace, díky níž i cynický tramvaják nakrátko porozumí řeči zvířat, popeláři se popadnou za ruce a radostně tančí za vozem, z nějž do rytmu jejich kroků vlají fáborky prázdných obalů od eidamu a másla (a kakaových sušenek)… a v obchodě, kam jste zašli překvapivě nakoupit, poznají beze slova, co potřebujete. (Celý příspěvek…)

Ani nevíš

ani nevíšMožná, že každý anděl voní po letící labuti tak jako poprvé, když sepraným nebem pomalu lezly červánky. Tak nějak tenkrát. Řekli jsme si tehdy, že vítr v zatáčkách nočních ulic umí šeptat věci.. My tohle všechno přece věděli.

Když mi bylo šestnáct, páchala jsem sebevraždu nejmíň jednou za týden. Prakticky vzato by asi bylo přesnější říci, že jsem spíše zkoušela, co moje tělo všechno snese a vydrží, sekundárně pak šlo o zátěžové zkoušky rodičovské trpělivosti. (Celý příspěvek…)

Jak nenapsat báseň

...Vezmeš tužku a kus papíru – nejlépe takový, na který se psát vůbec nesmí. Vysvědčení, domovský list, stále platnou bankovku blíže neurčené výše.

Venku  tma časného jitra podobna kaviáru a pod tuhou na tom zakázaném papíře se svíjejí první slabiky. Mysli na vůni právě ulovených ryb. Mezi listy staré knihy vloženou kapří šupinu. (Celý příspěvek…)

Vysoko nad střechami

1005820_10202369657794265_795833315_nDoktor Vrána říká, že to mohlo být i horší. Měl jsem pacientku, která viděla v každém šupleti živého sviště. Víte co to je, když na vás odevšad čumí svišť? Doktor Vrána je kapacita. Tvrdí, že když to nebudu flákat, a každý ráno slupnu jednu bílou a dvě žlutý, všechno bude fajn. Žlutý jsou oválný, bílá dokulata. Je vlastně strašně snadný dostat se jim do spárů. Aspoň pro mě bylo.

Začalo to nevinně. U silnice kousek od Poděbrad jsem z jedoucího auta zahlídla v poli čápa. (Celý příspěvek…)

O tajném kódu, lososu s rýží a snížečkách

readDostala jsem skvělou knížku. Následkem toho si na mou existenci vzpomnělo rekordní množství známých a kolegů, kteří by po mně ani nevzdechli, kdybych… si právě teď nechtěla prostě jenom v klidu číst. Možná se pletu, ale jsem čím dál tím víc přesvědčená, že do všech knížek, které stojí za to, pašuje jakýsi zlomyslný skřet tajný kód, radar, co vysílá signál všem kazisvětům, sotva tu knihu otevřeš: Haló, tady jsem – zavolej mi, chtěj něco vysvětlit, dohledat, zeptej se mě na cestu, mluv, mluv, mluv… a mňau, co třeba kapsička, nebyla by?

Daleko větší lapálie je ovšem s vařením. (Celý příspěvek…)

Jet na Boreč –

522919_4403865786266_333775532_nNěkdy stačí málo – zaměřit pohled na detail o dva milimetry vedle místa, kam jsme se dosud dívali. Otočit fotku o 180°. Zapnout všechny knoflíky u kabátu. Probudit se. Vědět, že je to jen sen. Nebojovat.  Zkusit ho pochopit – anebo aspoň vyluštit jako křížovku.

Nekoukej na to, bude se ti vo tom zdát, říkávala máma, když jsem ve skrovné porevoluční nabídce na ještě skrovnější hluboce předrevoluční telce (kterou naši koupili za peníze z pojistky za mou polámanou nohu) ladila nějaký ten horor. Jistěže měla pravdu. (Celý příspěvek…)

O Mojmírovi, bačkorách a loji

puntByl to ten typ restaurace, kde vám k pokrmu podají tak detailní informace, že pak, jak se tak propižláváte hovězím krkem na bylinkách, máte téměř pocit, že jste tu Stračenu s béžově hnědou ofinkou a mírně křivým levým rohem museli potkat osobně ještě předtím, než doputovala na oválný talíř z decentně zlaceného porcelánu. Byl to ten typ podniku, v němž se neservírují Stračeny, nýbrž kraví šlechtičny.

Přesto se to stalo. Ať jsem svou porci otáčela zprava doleva či naopak – bylo to tam. Tlustý. 😦

Malinký proužek tukové tkáně, která – jak pravil přivolaný číšník – je nezbytná pro zachování celé škály chutí (Celý příspěvek…)

O červeném telefonu, panu Novákovi a počítání ponožek

908880_10200485661575537_625105130_nOd samého rána, kdy jsem roztřesená mrazivým povětřím stoupala na Vyšehrad a v promrzlých prstech držela svou první (pardón, druhou) cigaretu, mě pronásleduje otázka. Umíme se ptát?

Na kůži večera kreslím nehtem stopu nedosněného snu, a odpověď nepřichází.   (Celý příspěvek…)

O cestování a čase, cestování časem a tanci prachových zrnek

Dobře, v Austrálii jsem byla dvakrát, a přežila jsem i Londýn, Fidži a podobné destinace, takže tu nominaci na Pecivála roku zase schovám do desek s nadpisem Kooperativa, neb těch si všimnu pouze jednou do roka, když je nutno podepsat daně, v marné naději, že letos tady tu pojistku určitě zastihnu. Podle všeho je pojistka ještě zcestovalejší nežli její majitelka, loni jsem ji náhodně zachránila ze štosu zažloutlých MF Dnes (rok si nepamatuju, ale pocházelo to ještě z dob, kdy mívaly tyhle noviny v titulku slova Mladá fronta a v obsahu o trochu méně hrubek a více informací).

(Celý příspěvek…)

O neviditelných krabicích, khaki vlnovkách a některých nocích

stMůžou za to fotky. Staré album s amputovaným srdcem. Obrázků v něm zbylo pomálu, v některých listech uprostřed černého kartonu zejí tržné rány. Ale i kdyby tam fotky byly – poznala bych někoho? Ta místa z vyprávěných příběhů, tam, kde se svět za osamělých nocí stává tekutým, jedno, zda červeným anebo bílým, vždy ale lehce – lákavě – nakysle… vinně. Lidi, kterým se ty příběhy děly…?

(Celý příspěvek…)

O mlze, Agfě Lupex a kvetoucím bezu

...Ještě to leží na židli pár kroků ode mne. Hnědé, horečně lesklé desky. Další nalezenec. Vůně cizího osudu zamčená do starého, časem zhrublého a vysušeného papíru. Něco jako úsměv. Kroky pod oknem, ve chvíli, kdy se setmělo a lehounce, téměř nesměle mrholí do betonu i zpustlých zahrad. Staré album fotografií.

Začnu tím, co vím. Nezpochybnitelně, téměř hmatatelně.

Pohled první: Bylo jich šest, někdy sedm. (Celý příspěvek…)

O otevřených oknech, cibuláku a mrtvé myši

domovyBláznivé sny, co se zdají k ránu.  Domov, který opouštíme – často nadlouho anebo daleko. Věci, kterým není čas porozumět. A pak jdu po únorové ulici, na dohled domu, kde jsem kdysi (taky) bydlela a ve svém bývalém bytě vidím otevřené okno.

Vybaví se mi barva dlaždiček v koupelně. Zlatožlutá. Pes někde v domě, štěkající často s přestávkami celou noc. Ta zvláštní setrvačnost bytí. Jdu po chodníku, co zítra zapadá sněhem (a já se proto budu muset pozorně dívat pod nohy a na rozdíl ode dneška kráčet zhruba takovým tempem, jako bych si v gatích nesla Pampersku volající urgentně po výměně) … ale dnes je dnes, a já jdu rychle, (Celý příspěvek…)

O kočce v kredenci, Einsteinovi a ráně deštníkem

linka nebo kredencAž bude příště pršet, asi si deštník ponesu z domova tajně jako kontraband. Počítám totiž, že z něj Yasmína po svém nedávném zážitku bude mít dost dlouho tiky. Za všechno může čočka – prý je zdravá a podporuje imunitní systém, trávení a tajná zpráva č. VFRčř678.90 dokonce tvrdí, že Einstein byl geniální a kreativní právě díky konzumaci této luštěniny. Kdo by nechtěl být chytrý jako Einstein – a netrápit se počítáním vzorců a snahou chápat nepochopitelné teorie. Čočku je ovšem nutno uvařit, přičemž vaření je v mimoní domácnosti slovo jen o úroveň méně sprosté nežli slovo „vzorec“. I Mimo.ň ovšem matně tuší, že proces vaření se odehrává v kastrolech a dokonce i jeden kastrol vlastní! Už od září, kdy byl použit naposledy, byl uskladněn tam, kde se kastroly kupodivu většinou vyskytují – ve spodní skříňce kuchyňské linky. Ano, mami, už je to venku, tvá nezdárná dcera kredenc prostě nemá

(Celý příspěvek…)

Krátká poznámka o Egypťanech, Nokii a šablonách

728616_4783146068036_710048618_oZnáte to taky? Jednoho krásného – či méně krásného – dne máte toho, co vám před časem připadalo přinejmenším skvělé, tak akorát. Člověk je tvor nevděčný (hovořím čistě za sebe) a dřív nebo později i za naprosto nejideálnějších podmínek začne vyžadovat změny.

V dobách, kdy displeje mobilních telefonů byly jen černobílé (nebo spíš žluto-černé, případně zeleno-černé… zkrátka dvoubarevné, přičemž pozadí se jako barva příliš netvářilo), a kdosi vymyslel tu převratnou novinku – LOGO… vydržela mi jedna hloupoučká želva složená z humpoláckých čtverečků na displeji věky. (Celý příspěvek…)

O glóbusech, nesvátcích a ještě trochu tmy

glóbusDnes odpoledne to bude přesně rok, co jsem ho uviděla poprvé. Už asi nedopátrám, v kolik hodin, a ani jeden z nás to nepovažuje za důležité. Jestli čekáte popis nějakého epesního vánočního dárku, jste na špatném blogu. Ani žádné skandální odhalení se nekoná. Řeč je o glóbusu. (Celý příspěvek…)

Hlasité ticho

Hřbitov? Jo, na Mělnický. Sou tam dva, nejdřív starej a když pudete dál do polí, tak novej.

Tuhle informaci jsem dostala na kdoví kolikátý pokus.

Chápu, že navigovat cizince (rozuměj – přivandrovalce dle přízvuku zjevně vodněkud z Prahé) na hřbitov v půl osmý ráno není asi věc, kterou by místní běžně podstupovali.

Přesto mě zarazilo, jak málo lidí dokáže říct, kde se hřbitov vlastně nachází. (Mluvíme o Horních Beřkovicích, ne o metropoli rozkládající se na desítkách čtverečních kilometrů). (Celý příspěvek…)

Hřbitov Milovice

Troufám si říct, že za poslední roky jsem měla možnost vidět desítky hřbitovů. Co byste taky chtěli od člověka, který se rozhodne vyměnit  narozeninový  oběd v Ambiente za prohlídku motolského krematoria. Ambiente bude mít otevřeno pořád, a prohlídka byla výroční a nadto s výkladem pana ředitele. Vzhledem k tomu, že to byly moje narozeniny, rozmar mi prošel. To jen tak na okraj.

 

(Celý příspěvek…)

  • Nové MIMO

  • Prošlo MIMO

  • Nejčastěji čtené

  • Vložte prosím svou e-mailovou adresu pro zasílání nových příspěvků.

    Přidejte 278 dalších sledujících

  • Návštěvy

    • 46 104 čtenářů
  • Rubriky

Informace, rady, doporučení v těhotenství a v mateřství

Magazín, kde najdete informace, novinky, rady a tipy pro budoucí i stávající maminky. Kategorie: recepty, diety, rodina, finance, hubnutí, rady v těhotenství, a další.

Tales of a Travelling Salesman

A long story, short stories, and resources for writers, teachers, and humans

Oldwomen's Blog

žití ve stepní krajině

delibety

Made by love

Never give up!

Bohyně Jin to nikdy nevzdává

Jolana88's Weblog

a já si plácám...

SLOVOSLED

ondřej fér | centrální úložiště

Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

frangipani.cz

Journal about the world of niche, art and indie perfumery

Od věci II

Co mě jen tak napadlo. Pokračujeme v novém

U STÁRNOUCÍ BLOGERÍNY

No sports, just whisky and cigars. Winston Churchill