Staré pravidlo říká, že jenom málokdy najdeme to, co právě hledáme… ale to, co místo toho objevíme, bohatě vyváží případný rozdíl v položkách. Já toho dne – krom zelené turistické značky – v podstatě nehledala nic. Jenom jsem po mnoha letech konečně vylezla na nejvyšší kopec v kraji. Naposledy jsem tu byla jako dvanáctiletá s tátou. Tedy –byla… Z našeho výletu si bohužel pamatuji jen útržky, protože mě někde v polovině kopce bodl hmyzák, s jehož jedem nebylo moje tělo až tak kamarád. Táta mě celou cestu zpátky do města až na pohotovost napůl nesl, napůl vlekl jako žok pilin. Nebyla jsem žádný drobeček, a tak se mu trénink s pytli cementu na nekonečné stavbě rodinného domu v tu chvíli vážně vyplatil. (Celý příspěvek…)
Reklamy
Zatímco vánočním tikům odolávám poměrně úspěšně, bilanční hnutí konce roku mě ani letos nenechává úplně lhostejnou. Zčásti proto, že je co bilancovat… a poslední jemné kopnutí (s razancí a přesností ne zcela střízlivé obsluhy benzinové pumpy v Prostředních Kotěhůlkách těsně před zavíračkou) mi poskytl jako již tradičně WordPress automat. 
Často věříme, že víme, proč co děláme. Zdá se nám, že přesně známe důvody svého počínání – a přece nevíme vůbec nic. A kdybychom věděli, těžko říct, jestli by to bylo v danou chvíli k něčemu dobré.
Před několika měsíci jsme se – můj tehdejší zaměstnavatel a já – víceméně přátelsky dohodli, že půjdeme každý svou vlastní cestou. Vzhledem k tomu, že svým spádem tato dohoda až podezřele připomínalo náhlou příhodu břišní, byla jsem zpočátku na rozpacích, jak s nabytou svobodou co nejlépe naložit. A také jsem se musela rozhodnout, je-li svoboda skutečně svobodou. Asi tři týdny trvalo, než jsem dospala nastřádaný deficit. A od té doby si to užívám.
Možná, že každý anděl voní po letící labuti tak jako poprvé, když sepraným nebem pomalu lezly červánky. Tak nějak tenkrát. Řekli jsme si tehdy, že vítr v zatáčkách nočních ulic umí šeptat věci.. My tohle všechno přece věděli.
Doktor Vrána říká, že to mohlo být i horší. Měl jsem pacientku, která viděla v každém šupleti živého sviště. Víte co to je, když na vás odevšad čumí svišť? Doktor Vrána je kapacita. Tvrdí, že když to nebudu flákat, a každý ráno slupnu jednu bílou a dvě žlutý, všechno bude fajn. Žlutý jsou oválný, bílá dokulata. Je vlastně strašně snadný dostat se jim do spárů. Aspoň pro mě bylo.
Dostala jsem 
Někdy stačí málo – zaměřit pohled na detail o dva milimetry vedle místa, kam jsme se dosud dívali. Otočit fotku o 180°. Zapnout všechny knoflíky u kabátu. Probudit se. Vědět, že je to jen sen. Nebojovat. Zkusit ho pochopit – anebo aspoň vyluštit jako křížovku.
Byl to ten typ restaurace, kde vám k pokrmu podají tak detailní informace, že pak, jak se tak propižláváte hovězím krkem na bylinkách, máte téměř pocit, že jste tu Stračenu s béžově hnědou ofinkou a mírně křivým levým rohem museli potkat osobně ještě předtím, než doputovala na oválný talíř z decentně zlaceného porcelánu. Byl to ten typ podniku, v němž se neservírují Stračeny, nýbrž kraví šlechtičny.
Od samého rána, kdy jsem roztřesená mrazivým povětřím stoupala na Vyšehrad a v promrzlých prstech držela svou první (pardón, druhou) cigaretu, mě pronásleduje otázka. Umíme se ptát?
Dobře, v Austrálii jsem byla dvakrát, a přežila jsem i Londýn, Fidži a podobné destinace, takže tu nominaci na Pecivála roku zase schovám do desek s nadpisem Kooperativa, neb těch si všimnu pouze jednou do roka, když je nutno podepsat daně, v marné naději, že letos tady tu pojistku určitě zastihnu. Podle všeho je pojistka ještě zcestovalejší nežli její majitelka, loni jsem ji náhodně zachránila ze štosu zažloutlých MF Dnes (rok si nepamatuju, ale pocházelo to ještě z dob, kdy mívaly tyhle noviny v titulku slova Mladá fronta a v obsahu o trochu méně hrubek a více informací).
Můžou za to fotky. Staré album s amputovaným srdcem. Obrázků v něm zbylo pomálu, v některých listech uprostřed černého kartonu zejí tržné rány. Ale i kdyby tam fotky byly – poznala bych někoho? Ta místa z vyprávěných příběhů, tam, kde se svět za osamělých nocí stává tekutým, jedno, zda červeným anebo bílým, vždy ale lehce – lákavě – nakysle… vinně. Lidi, kterým se ty příběhy děly…?
Ještě to leží na židli pár kroků ode mne. Hnědé, horečně lesklé desky. Další nalezenec. Vůně cizího osudu zamčená do starého, časem zhrublého a vysušeného papíru. Něco jako úsměv. Kroky pod oknem, ve chvíli, kdy se setmělo a lehounce, téměř nesměle mrholí do betonu i zpustlých zahrad. Staré album fotografií.
Bláznivé sny, co se zdají k ránu. Domov, který opouštíme – často nadlouho anebo daleko. Věci, kterým není čas porozumět. A pak jdu po únorové ulici, na dohled domu, kde jsem kdysi (taky) bydlela a ve svém bývalém bytě vidím otevřené okno.
